Desatero zbytečných přikázání

V době všeobecně populárního bránění “křesťanských základů” Evropy není odvěci podívat se i na základy křesťanství. Jedním z nich je bezesporu tzv. Desatero (božích) přikázání, s nímž se lidstvu , podle křesťanů, mělo konečně dostat té správné, následováníhodné morálky. Méně se ví, že židovský bůh Jahve dal podle Bible kromě těchto deseti nejznámnějších ještě celou řadu dalších, celkem 613 příkazů a zákazů, přičemž za splnění některých z nich by dnes dotyčnému hrozilo doživotí, dříve i trest smrti:

  1. vražda„Starce, mladíka, pannu, děti i ženy zabíjejte“ (Ezechiel 9,6)
  2. zločiny proti lidskosti„[…] pobij mečem všecky mužské […]; ženy, děti, dobytek, a všecko, co tam bude, všecku kořist rozděl vojsku, a požívej z té kořisti nepřátel, kterou ti dá Hospodin, Bůh tvůj.“ (5. Mojžíšova 20,13)
  3. genocida„Avšak z měst, která ti budou dána (ve vlastnictví), nenecháš dokonce nikoho na živu, ale pobiješ (je) mečem […], jak ti Hospodin, Bůh tvůj, přikázal.“ (5. Mojžíšova 20,16) atd.

Takzvané „Písmo svaté“ obdobnými božími pokyny doslova přetéká. Oblíbená námitka, že v Bibli jsou přeci i jiná místa, nabádající k lásce apod., neobstojí, protože Bible je „písmem svatým“ jako celek, ne  jen její (účelově vybrané) části. Ostatně, něco může být svaté, anebo profánní jen celkově, nikoli jen částečně. Částečně svatá Bible je totéž, co žena částečně panna. Ale zpět k Desateru. Jahve měl tento morální a náboženský kodex předat ve formě desek na hoře Sinaj židovskému vůdci Mojžíšovi. Tomu Mojžíšovi, který dal později, Desateru navzdory, klidně vyvraždit madianitský národ (Numeri 31,7). Jen pro pořádek, v Bibli se Desatero vyskytuje na dvou místech, v 2. Mojžíšově, „Exodus“ 20 a 5. Mojžíšově, „Deuteronomium1“ 5.

První čtyři přikázání nemají se soužitím mezi lidmi v podstatě nic společného. Týkají se čistě víry a jejího praktikování. Bystrému neunikne, že jimi bůh, který o sobě nechává naléhavě prohlašovat, že je jediný (později “trojjedinný”…), dává věřícímu hned úvodem na vědomí, že

  1. má konkurenci(!) – „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“;
  2. žadoní o uznání – „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“;
  3. je pomstychtivý – „Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval“ a
  4. úplatný – „Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“

Uvažující člověk svraští nechápavě obočí hned nad několika podivnostmi: Proč má „všemohoucí“ bůh takové věci vůbec zapotřebí? A dále: Proč křesťané všude notoricky porušují 2. přikázání – tzv. zákaz zobrazování? Vždyť každý obraz a freska v kostele, každý obrázek či pohlednice s Ježíšem, každý krucifix na stěně je taxativně daný hřích. Ale to není všechno. Křesťanský bůh má také i veskrze kladný vztah k otroctví – „Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče […]“. Moment. „Syn, tvá dcera, otrok, otrokyně, dobytče“ – kam se poděla žena, manželka? Ta evidentně pracovat smí, respektive má. Žid Starého zákona chce být očividně svojí ženou obskakován nepřetržitě celý týden, zatímco otroci a dobytek zaslouží odpočinku. Tohle má být morálka hodná následování? Ale pojďme již k přikázáním, jež se týkají mezilidských vztahů. 

5. přikázání zní: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“ Na první pohled velmi ušlechtilá myšlenka. Opak je pravdou! Rodiče všech kultur, ras a národností, vychovávají své děti za často obtížných podmínek, přinášejí za ně oběti, pečují o ně nezřídka na úkor svého pohodlí, věnují jim veškerý čas, peníze, energii, předávají jim zkušenosti, zkrátka je s veškerou láskou a obětavostí vedou a vychovávají až do doby, než se osamostatní. Zpravidla se pak děti svým rodičům automaticky a bezvýhradně za tyto oběti odvděčují tím, že pak o ně ve staří pečují a snaží se jim umožnit co nejdůstojnější odchod z toho světa. Dítě s rodiči (a vice versa) tedy zcela logicky spojuje přirozené pouto vděčné lásky. Ctít a vážit si svých rodičů bylo od staré Číny, přes Maye, Aztéky, Germány a Kelty, až po Evropany dnešních dnů něco zcela samozřejmého. – Až na starozákonní Židy a jejich následovníky, očividně. Úcta k rodičům je zde z nich mámena výměnou za úplatek: Když budeš ctít své rodiče, bude se ti dařit. A contrario: Když nebudeš, dařit se ti nebude. Židé a křesťani tedy dle tohoto přikázání nežijí v úctě ke svým rodičům přirozeně bezvýhradně a samozřejmě, ale proto, aby se jim dobře vedlo. Úplatná morálka, která se neobejde bez cukru a biče, je morálka ubohá.

6. přikázání „Nezabiješ.“ je ve světle celého Starého zákona, kde se to vraždami, zabíjením a genocidami, jejich schvalováním, nařizováním a výzvám k nim jen hemží, požadavek jednak vyloženě pokrytecký, a jednak životu nebezpečný. Paralyzuje totiž vrozené odhodlání účinně a důsledně se bránit agresorovi, jenž nám usiluje o život. Dodržováním tohoto přikázání dojde paradoxně k vítězství zla: agresor zabije napadeného. Funkční pud sebezáchovy je jedním z nejdůležitějších biologických kritérií pro zachování života všech živých tvorů. Ve své nejčistější, ideologicky neposkrvněné formě ji lze u člověka pozorovat už na jeho imunitním systému: Napadne-li ho zhoubný vir, bakterie či parazit, zdravý imunitní systém nebude ani nečinně přihlížet, ani mu vetřelci neuvolní místo, ani mu nenastaví druhou tvář, ale vyvine veškeré úsilí, aby ho co nejrychleji zlikvidoval a zachránil tak sebe sama. Šesté přikázání je ve svém důsledku požadavek sebevražedný a tedy protipřírodní.

Se 7. přikázáním Nesesmilníš.“ to není tak jednoduché. Zaprvé bychom se měli ptát: Komu je adresován, ženě, nebo muži? To proto, že starozákonní Židovstvo, kterému je Desatero určeno, bylo jednak silně patriarchální, jako všechny tehdejší civilizace, a jednak mělo k ženám i na svou dobu velmi výstřední vztah. Ve zkratce: Žena Starého zákona byla totiž méněcenná. Pár příkladů. Lot předhazuje k sexuálnímu uspokojení mužů svého kmene vlastní dcery, aby zachránil jakési cizí posly (1. Mojžíšova 19,6–8); Jahveho oblíbenec Abrahám prodal svoji vlastní ženu k obcování faraonovi a ještě při tom udělal dobrý kšeft, načež bodrý Jahve nepotrestal pasáka Abraháma nýbrž nic netušícího faraona (1. Mojžíšova 12,11–20); Žid Jiftách upálí svoji jedinou dceru jenom proto, že to prostě slíbil bohu (Soudců 11,29-30); žena a dcera jsou Židem předhozeny k sexuálnímu zneužití kvůli záchraně neznámého pocestného (!) a poté, co si s jeho ženou dostatečně užili, ji „rozsekal i s kostmi na dvanáct dílů“ (Soudců 19,23-29); mladá pana plní v posteli krále Davida funkci jakéhosi termoforu (1. Královská 1,2). A kdo by snad chtěl namítat, že tohle je „pouze“ starozákonní obraz žen, že v Novém zákoně je všechno lepší, nechť se neukvapuje. Na samém konci Bible prorokuje Jan, že do nebe se dostane 144 000 mužů, „kteří se neposkvrnili s ženami“ (Zjevení Janovo 14,4). Neposkrvnili?! Tolik k postavení žen ve „svatém písmu“. 

Vzhledem k výše uvedenému je bez jakýchkoli pochyb, že starozákonní muž směl, ženat neženat, souložit s ženami dle libosti, ba dokonce holdovat skupinovému znásilňování. Příkaz „Nesesmilníš“ je tedy logicky směřován ženám. Muži je, v 10. přikázání, vysloveně zakázáno pouze rozvracet cizí manželství. Faktem je, že hříchu cizioložství se i u starých Germánů, jakož i kultur starověku, mohla dopustit pouze žena. Důvodem bylo, že v manželství narozené děti musely bezpodmínečně pocházet od vlastního muže, protože jinak by pro něj nemohly celebrovat tzv. „oběť předkům“ (Ahnenopfer). Kromě toho, žádný hormonálně zdravý muž nemůže mít přirozený zájem na tom, aby na své náklady, na svou oběť a za nasazení vlastního života bránil geny jiného muže, podporoval jejich šíření a rozmnožování. Ostatně ani láskou k nové/druhé manželce podmíněná náklonnost vůči cizím dětem v dnešní západní rodině, jak mnozí z nás z doslechu či  vlastní zkušenosti ví, nemůže nikdy nahradit vroucí lásku a obětavost pro vlastní krev, vlastního syna a dceru. Zatažení cizího potomka s cizími geny do rodiny narušuje její krevní pouto a stává se tak věčným zárodkem vnitřní nerovnováhy. – Každý otec dá vždy více vlastnímu než cizímu. Důsledek: Vratká rodina = vratké kmenové příbuzenstvo, vratké kmenové příbuzenstvo = vratká pospolitost, vratká pospolitost = vratká obranyschopnost a vratká obranyschopnost = smrt a zánik. I toto „přikázání“ má svůj původ v biologicky podmíněné životní strategii a nepřínáš nic nového.

8. příkázání zní Nepokradeš. Život ve skupině je možný jen tehdy, když je minimalizována vnitřní agrese a vzájemné konflikty. Zcela bez znalosti Bible respektují soukromý majetek členové zvířecích společenství, například šimpanzi, stejně jako civilizací nepolíbené pralesní kmeny. Krádež konec konců trestaly všechny historii známé civilizace. Kupříkladu egyptský bůh-soudce Am-heh měl při posledním soudu zemřelého na starosti právě krádež, loupež, vraždu a chamtivost. Uznání a ochrana majetku jednotlivce je základním předpokladem pro harmonii v každé pospolitosti. Kdyby každý bral každému kdykoli a cokoli se mu zlíbí, vzniknul by chaos a společenství by se rázem rozpadlo na bezprizorní houf vzájemně si po krku jdoucích individuí. Tedy ani v tomto nebyl Jahve a jím vyvolený národ nijak originální. Nekrást bylo normální od pradávna.

9. přikázání „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.“ má podobný účel jako předchozí – slouží k zachování pokojného, harmonického života ve skupině. Konkrétně má zajistit čestné chování, eliminovat zradu a posílít důvěru v soukmenovce – hodnoty, jež jsou zvláště v boji o přežití nenahraditelné. Jak jsme si uvedli výše, srovnatelné morální normy znal i starověký Egypt. V egyptské Knize mrtvých, která vznikla v 5. a 6. egyptské dynastii, tedy přibližně 2 500 let před údajným narozením Ježíše Krista, se zemřelý v kapitole 124 vyznává slovy „Nenahradil jsem právo bezprávím“.  Pochopitelně. Skupina složená z křiváků a podrazáků, ve které jeden vráží druhému dýku do zad není schopna vytvořit pospolitost a tedy ani přežit.

10. přikázání v původním Lutherově překladu zní „Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho pacholku nebo po jeho služce ani po jeho volu ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co tvůj bližní má.“ To je nezbytné zmínit proto, že jak nejrespektovanější český Hejčův, tak současné oficiální online-překlady neodpovídají původnímu znění a jsou do značné míry v tomto místě zkreslené, nebo vyloženě lživé. Oblíbenou manipulací je vynechávání celé první věty „Nebudeš dychtit po domě…“. Není se čemu divit. Hodnotový řád, ve kterém je žena až na druhém místě za příbytkem není pro civilizovaného evropského člověka, který je zvyklý se ženám dvořit a skládat o nich básně a písně, právě tím nejvhodnějším lákadlem pro vstup do řad oddaných Kristových následovníků. Desáté přikázání je ale především to nejzbytečnější ze všech, neboť je jen rozvláčným opisem příkázání osmého. Nejenže tedy Desatero nepřináší nic opravdu nového, ale ještě se při tom málu opakuje! Křesťanští teologové hájí desáté přikázání tím, že prý představuje mimořádný pokrok pro lidskou morálku právě kvůli slovesu „dychtit“, které činí hříšnými už samotné myšlenky. Pokrok to skutečně je, avšak pouze pro psychopatologii. Stihomamný zhoubný účinek na psychiku člověka, jenž je nepřetržitě pronásledován výčitkami svědomí nikoli za to, co provedl, ale za to, co mu problesklo hlavou, je nabíledni. Člověk se zdravým rozumem, ví, že sociálně škodlivé nejsou zlé myšlenky, nýbrž zlé činy. – A my dodejme, že kdo tvrdí něco jiného, ten má zlé úmysly.

Co jiného bychom ale chtěli od ješitného, úplatného, žárlivého, mstivého podněcovače k vraždám a genocidám, od kterého údajně tato přikázání pocházejí a od zákeřného židovského vraha, Mojžíše, který je lidstvu přinesl, těsně předtím ovšem „Rozhlédl se na všechny strany, a když viděl, že tam nikdo není, ubil Egypťana a zahrabal do písku.“ (2. Mojžíšova 2,12). 

Takzvané Desatero božích přikázání je seznam zbytečností, samozřejmostí, hloupostí a zvrhlostí. Můžeme na něj klidně zapomenout.

 

Zdroje: 

Hejčl, Jan dr., Bible česká, Praha 1917

www.vira.cz

www.biblenet.cz

Luther-Bibel

Poznámky

  1. Deuteronomium, hebrejsky דְּבָרִים Devarim („Slova“), někdy též nazývána 5. kniha Mojžíšova