Hitlerova Druhá kniha

Mezi vzdělanými lidmi by se sotva našel někdo, kdo neví, co je to „Mein Kampf“. Adolf Hitler své legendární politicko-světonázorové dílo napsal v roce 1924 během věznění v hornobavorském Landsbergu. Traduje se, že ho diktoval svým dvěma spolubojovníkům a spoluvězňům, Rudolfu Heßovi a Emilu Mauriceovi. Knihu tvoří dva svazky. Zatímco první byl prokazatelně sepsán ve vězení – á propós na papír, který měla do věznice při návštěvách propašovávat snacha Richarda Wagnera, Winifred, celoživotní Hitlerova ctitelka –, druhý díl vznikl až po jejich předčasném propuštění v prosinci 1924 na usedlosti v Obersalzbergu. První svazek vyšel poprvé v červenci 1925, v prosinci 1926 pak druhý. Od roku 1930 se už oba svazky vydávaly společně v jedné knize. Není bez významu, že během svého aktivního edičního života mezi lety 1925–1945 zaznamenal „Kampf“, jak se dílu v poučených kruzích německy mluvícího prostoru zkráceně říká, četná doplnění a změny. Tato skutečnost je častou příčinou různých nedorozumění a zbytečných sporů při pokusech o kritické analýzy citací a odkazování na jejich zdroj. Do roku 1945 se prodalo či jinak distribuovalo více než 10, podle některých zdrojů dokonce 12 milionů výtisků. Kniha byla přeložena do 18 jazyků. V češtině vyšla po Druhé světové válce hned dvakrát, v roce 2001 (Zítko) a 2016 (Naše vojsko). Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že o Vůdcův literární odkaz je i v česky (a slovensky) mluvícím prostředí dobře postaráno. Leč není tomu tak. Hitler, jinak známý svou nechutí k písemnému vyjadřování myšlenek, je autorem ještě dvou spisů, tzv. „druhé knihy“ coby zamýšleného třetího svazku slavného Mein Kampf, jež osvětluje základní principy nacionálněsocialistické zahraniční a alianční politiky, a dále asi dvacetistránkové statě Cesta k opětovnému vzestupu1z roku 1927, určené německým průmyslníkům a velkopodnikatelům. Ta měla za úkol přesvědčit kapitány německého hospodářství o správnosti Hitlerovy třetí cesty bez úrokového kapitalismu a marxismu. Teprve nynějším, v českém jazyce premiérovým vydáním těchto zbývajících dvou děl v rámci jedné knihy splácí nakladatelství guidemedia etc dluh, který čeští vydavatelé dosud měli vůči těmto neprávem opomíjeným, avšak cenným Hitlerovým dílům. 

Životní příběh „druhé knihy“ je opředen řadou otazníků. V roce 1942 se Adolf Hitler v jednom obědovém rozhovoru za přítomnosti Heinricha Himmlera ve Vlčím doupěti rozhovořil2o „dosud nezveřejněném spise“, čímž měl jinými slovy v podstatě naznačit existenci dalšího svazku Mein Kampf. Jedná se o psacím strojem vyhotovený dokument čítající 324 stran s Vůdcovými postoji k nacionálněsocialistické zahraniční politice, který za jeho života nikdy nevyšel. Namísto toho skončil v trezoru Ústředního nakladatelství NSDAP3a se začátkem války ho přemístili do podzemního protileteckého bunkru budovy. V květnu 1945 jej zabavili Američané, odvezli ho do zámoří a spolu s ostatní duševní válečnou kořistí uložili v americkém národním archivu ve Washingtonu4. Tam byl po více než deseti letech, v roce 1958, „znovuobjeven“ americkým profesorem Gerhardem Ludwigem Weinbergem, který knihu vydal v roce 1961 v angličtině. V témže roce byl originál vrácen Spolkové republice Německo, načež nakladatelství Deutsche Verlagsanstalt Stuttgart ve spolupráci s mnichovským Ústavem pro soudobé dějiny obratem realizovalo první německé vydání. V Americe zůstal jen mikrofilm. Dnes se originál Hitlerova spisu nachází ve Spolkovém archivu v Koblenzi pod signaturou N1128 (Nachlaß Adolf Hitler).

Na otázku, proč kniha nikdy nevyšla, neexistuje jednoznačná odpověď. Chybí totiž materiální důkazy, o něž by se bylo možné opírat. Lze proto jen spekulovat. Weinberg v tomto směru v předmluvě ke svému vydání rozvinul vlastní úvahy5. Zaprvé prý kniha nevyšla proto, že se v době svého vzniku, v roce 1928, Hitlerova vlajková loď Mein Kampf již neprodávala zrovna nejlépe a Max Amann, Hitlerův kamarád z války, šéf stranického Franz Eher Verlagu a zkušený obchodník prý mohl autora od vydání odradit, aby třetí svazek „nekonkuroval“ a tím ještě více nemařil už tak klesající prodej „Kampfu“. Takové vysvětlení sice na první poslech nezní úplně nepravděpodobně, při hlubším zamyšlení však postrádá vnitřní logiku. Jestliže se knižní trh s Hitlerovou prvotinou doopravdy blížil nasycení a většina zájemců o první dva svazky si už knihu zakoupila, pak by měli mít autor, zkušený nakladatel i strana, do jejíž pokladny příjmy z prodeje také směřovaly, tím spíš eminentní zájem na vydání nějaké novinky a tím oživení trhu. Že si totiž statisíce spokojených majitelů prvního a druhého svazku zakoupí i třetí, je nejen zcela logické, ale i mnohem pravděpodobnější, než že se z ničeho nic zvedne nějaká nová spontánní vlna masového prodeje mezitím již dva roky staré knihy. První Weinbergovu teorii o nevydání si tedy můžeme odškrtnout.

Druhým vysvětlením, a to už se jeví mnohem logičtější, je překotný vývoj politických událostí a z nich rezultující kontraproduktivita publikování mezitím již do jisté míry překonaných postojů: Hitlerův politický konkurent Gustav Stresemann, kterého autor ve „druhé knize“ vystavuje krupobití ostré kritiky, hned roku 1929, tedy rok poté, zemřel, a rovněž Hitlerovo radikální vymezení vůči „měšťansko-vlasteneckým“ stranám, které se textem táhne jako červená nit, by bezpochyby značně negativně ovlivnilo, ne-li dokonce zhatilo pozdější nezbytnou spolupráci všech nacionálně smýšlejících politických subjektů při nacionálními socialisty a německými nacionály iniciovaném referendu ve věci Youngova plánu, které probíhalo již na podzim 1929. Nacionální socialisté si od něj slibovali zásadní posun v revizi poprvoválečného uspořádání země, resp. celé Versailleské smlouvy, což byl jeden z jejich klíčových politických požadavků. Nechtěl-li šéf NSDAP rozbít pracně dosažené unisono pronárodních subjektů v tomto plebiscitu, nemohl mít na vydání „druhé knihy“ zájem, aniž by ji nejprve zgruntu nepřepracoval, na což ovšem od roku 1929 mohl mít jen stěží čas. Přece jen byl jeho prioritou reálný politický boj, nikoli psaní knih, a události tehdy nabíraly rychlý spád. Vždyť jen o čtyři roky později dosáhl svého cíle a přebral moc ve státě.

Dodnes je předmětem dohadů i samotná autenticita typoskryptu. Po válce se za ni zaručili jen dva lidé, Josef Berg– bývalý prokurista a vedoucí oddělení prodeje knih Franz Eher Verlagu a Telford Taylor– po Robertu H. Jacksonovi hlavní americký žalobce v tzv. „Norimberském procesu“. Pozoruhodné ovšem je, že těsně po válce se zmínka o dosud nezveřejněné knize posledního říšského kancléře objevuje i v knize Alberta Zollera Hitler privat, Erlebnisbericht seiner Geheimsekretärin, vydané v Düsseldorfu v roce 1949, tedy celých 9 let (!) před tím, než měl být dokument „znovuobjeven“ v USA. Jelikož se však, jak již bylo řečeno, dochoval pouze nesignovaný strojopis, prostor pro spekulace v tomto směru patrně nikdy nezmizí.

Další argument hovořící pro autentičnost „druhé knihy“ ovšem představuje samotný text. Je známou skutečností, že psané slovo je jakýsi duševní otisk prstů. S jeho délkou a intelektuální náročností formulovaných myšlenek klesá pravděpodobnost věrného napodobení na minimum. Použitá stylistika, skladba a celkový jazykový projev předkládaného díla nijak nevybočuje z běžného způsobu Hitlerova vyjadřování, dobře známého z Mein Kampf a nesčetných projevů. Oblíbené analogie, přirovnání a metafory, úsloví, ale i dialektické prostředky – vše je na obvyklém místě, v obvyklou chvíli a použito obvyklým způsobem, jakým se Vůdce vyjadřoval i ve všech ostatních mluvených a písemných projevech. I přes některé pravopisné chyby, pravděpodobně poplatné faktu, že spatra diktovaný typoskrypt neprošel ani redakční korekturou, není čistě z lingvistického pohledu důvod o Hitlerově autorství pochybovat.

Po obsahové stránce se autor koncentroval převážně na nacionálněsocialistickou zahraniční a alianční politiku. V kontextu dnešní doby zaujme především několik prorockých úvah: Vůdce předpovídá hospodářsko-velmocenský vzestup USA a rázně odmítá panevropskou myšlenku, jak známo matku dnešní Evropské unie, která podle jeho slov „Historii chápe čistě mechanicky, čímž se na hony vzdaluje zkoumání veškerých sil, které formují lidský život, a namísto toho spatřuje v početních majoritách prameny tvořivé lidské kultury, jakož i faktory tvořící historii.“ Takovéto čistě materialistické vidění světa může v kombinaci s demokratismem a pacifismem dle jeho soudu vyhovovat pouze Židům, protože „pokud se bude důsledně aplikovat v praxi, povede k rasovému chaosu a neřádu, rozuměj bastardisaci a negroisaci kulturního člověka a tím koneckonců k takovému poklesu jeho rasové hodnoty, že stranou tohoto procesu se držící Hebrejec bude s to se vyšvihnout na pána světa.

Hitler obšírně rozebírá i problematiku tehdy italským státem spravovaného Jižního Tyrolska coby jednoho z rozhodujících faktorů pro jím vytoužené spojenectví Německa s Itálií. – Přiznejme si, pro většinu dnešních čtenářů zcela neznámá oblast, již je třeba pro lepší pochopení stručně objasnit. Tyrolsko je, stejně jako Štýrsko, Korutany, Bavorsko nebo Hesensko, z kulturně-etnického pohledu německou zemí. Jeho jižní část s významnými středisky Brixen, Meran nebo Bozen byla po První světové válce odtržena od rakouského státu a přiřknuta Itálii. V širokých německých, nejen nacionálních a vlasteneckých kruzích panovaly snahy o teritoriálně-politický návrat Jižního Tyrolska k Německu. Dozvuky úsilí německých Jihotyrolanů o osvobození od italské nadvlády sahají až do 60. let 20. století, kdy Jižním Tyrolskem, ale i Vídní otřásaly bombové útoky, jež si vyžádaly několik lidských životů a desítky zraněných.

Vůdce byl k údivu velkého množství německých pronárodně smýšlejících, nikoli však nutně všech nacionálních socialistů v otázce teritoriálně-politického návratu Jihotyrolska do říše proti. Jednak proto, že „dost dobře nejde brojit proti Italům kvůli tomu, že si vzali území, na kterém se vedle 400 000 Italů a Ladinců nachází také 200 000 Němců, když v opačném směru by chtěl člověk v rámci odstranění tohoto bezpráví totéž území získat pro Německo, tedy z čistě morálního pohledu spáchat ještě větší bezpráví, než je tomu v případě Itáliea jednak také proto, že nechtěl „zájmy 70 milionového [německého] národa dát všanc – ano, jednoduše se vzdát jeho budoucnosti jenom proto –, aby byl na okamžik uspokojen osudný německý fantastický hurá-patriotismus.“ S ohledem na tehdejší zahraničně-vojensko-politickou situaci Německa totiž vycházel z toho, že Jižní Tyroly nebude možné od Itálie získat zpět jinak než pomocí války. A té se chtěl vyhnout, odmítaje riziko zbytečného prolití německé krve.

Než se čtenář ponoří do četby samotné knihy, je nezbytné ho seznámit s problematikou významu slov nacionální a národní, jež byla překladatelem zvolena coby – až na čestné výjimky – konstantní ekvivalent výrazů national a völkisch, kterých Vůdce v knize nejen hojně užívá, ale často s nimi i vzájemně polemizuje. Uvedené německé výrazy se od sebe zásadně významově liší, ale čeština tyto rozdíly neumí věrně reflektovat; zejména proto, že si nevytvořila sémanticky přesný ekvivalent právě slova völkisch. V praxi pak dochází k tomu, že se oba německé výrazy překládají buď shodně jako „národní“, čímž rozdíl zcela zaniká, nebo se čeština u slova völkisch z nedostatku vhodných tvaroslovných prostředků schopných zachytit významový odstín uchyluje k příliš radikálnímu řezu a překládá ho jako „rasový“, čímž posouvá význam německého termínu daleko za hranice únosnosti, asi jako bychom z české slovní zásoby vyjmuli slovo „zabití“ a nadále pro všechny případy usmrcení používali slovo „vražda“, což nelze akceptovat. Aby byl splněn základní předpoklad pro zvolení správného jednotného překladu, musel se překladatel nejprve vypořádat s determinací slov, která čeština k překladu nabízí. Tímto postupem dospěl k následujícím závěrům.

National je překládáno jako nacionální a ve smyslu „uvědoměle vlastenecký“, „příslušící k vlasti“ odkazuje na identifikaci se státem a jeho kulturními znaky: jazykem, zvyky, tradicemi, mravními a etickými normami. Ve výjimečných případech, kdy si to žádá významový usus cílového jazyka, bylo zvoleno slovo „národnostní“, jako například u výrazu Nationalitätenhaß = národnostní nenávist, vzájemná nenávist mezi různými národy.

Völkisch je překládáno jako národní, případně národně-rasový a odkazuje kromě všech v předchozím bodě uvedených kritérií současně i na biologicko-rasový aspekt, přičemž se vychází z definice národa jako pospolitosti biologicky příbuzných lidí, které spojuje pocit sounáležitosti pramenící ze společného původu, náboženství, jazyka, rasové identity a společné historie, jakož i těmito faktory podmíněné společné účasti na evolučně-biologické soutěži s ostatními národy.

Takto vybaven se pak čtenář nebude pozastavovat nad výroky, jako je ten následující, v němž slova nacionální a národní mají každý svůj, ač podobný, tak rozhodně ne shodný význam. „Neutralisací věčného latentního rakousko-italského konfliktu se cíle budoucnosti ani nacionální ani národní italské politiky nenaplnily.

Závěrem je vhodné čtenáře upozornit na občasný výskyt hranatý zárovek [], v nichž překladatel tam, kde se to jevilo jako vhodné, uvádí kontextové vsuvky.

Jelikož je pochopení textu knihy do značné míry závislé na znalosti autorem zmiňovaných dobových reálií a osobností, rozhodl se vydavatel pro usnadnění a oživení četby opatřit knihu příslušnými obrázky a fotografiemi, stejně jako četnými vysvětlujícími poznámkami pod čarou v přesvědčení, že to čtenář ocení.

Překladatel a vydavatel  na tomto místě vyslovuje srdečné poděkování Adrianu Preißingerovi (Verlag der Schelm) za nedocenitelnou podporu při náročných historických rešerších, jakož i  ligvistických rozborech sporných pasáží, jež rozhodující měrou přispěly k výsledné kvalitě díla.

                                                                                                Pavel Kamas, červen 2018

 

Upozornění:  Text je předmluvou právě připravované knihy, jež by měla vyjít za několik týdnů.

Aktualizace, červen 2020: Knihu již zakoupit nelze, protože StB při razii zabavila všechny knihy našeho nakladatelství.

Poznámky

  1. Der Weg zum Wiederaufstieg, Mnichov, Hugo Bruckmann Verlag, 1927.
  2. Porovnej Adolf Hitler, Monologe im Führerhauptquartier 1941–1944, Die Aufzeichnungen Heinrich Heims, hrsg. v. Werner Jochmann, Bindlach, 1988, strana 280, rozhovor ze 17. 2. 1942.
  3. Celým názvem Verlag Franz Eher Nachfolger GmbH,zkráceně též Franz Eher Verlag, nebo Zentralverlag der NSDAP.
  4. Serial 276, Roll 259, Item EAP 105/40, FT 6618427.
  5. Hitlers Zweites Buch,Ein Dokument aus dem Jahr 1928, Deutsche Verlagsanstalt Stuttgart, 1961, str. 35–36.