Nepřicházím s osmsetpadesátým traktátem o migrační krizi, ani nechci psát o desorientovaných studentech diskusních věd bez práce – často vedených nešťastníky, kteří se nenarodili doma, nezakořenili nikde a nepatří pořádně nikam –, ani o antikapitalistech nevědomky pomáhajících mezinárodnímu velkokapitálu s úklidem spouště, kterou po světě, aktuálně v Sýrii, dolarový moloch zanechal. O tom už bylo napsáno dost. Kdo se informuje, ten ví, qui bono. Řeč bude o něčem úplně jiném.
Za normálních okolností by mě ani nenapadlo ztrácet drahocenný čas psaním o tom, kdo, kde a proč jezdí na motorce. Legrace ovšem končí ve chvíli, kdy jistou částí národa hýbe průjezd jakéhosi cizokrajného motorkářského gangu, v jehož programu není kochat se naší krajinou a popít naše pivo, ale nepokrytě z mrtvých křísit sovětsko-bolševický mýtus o ušlechtilých mušketýrech Rudé armády, kteří s čistým srdcem a ve jménu humanity riskovali své životy, aby nebohým evropským národům, sužovaným ďábelským „fašismem“, přinesli vytouženou svobodu. Vždyť přeci každý ví, že mírumilovný „ráj dělníků a rolníků“ byl v červnu 1941 zcela nečekaně vytržen z poklidné venkovské idyly a vyspělého kulturního měšťanského života, když ho německý agresor naprosto bezdůvodně napadl. – Chechtání povoleno.
Jestli těmto bludům v roce 2018, v době bleskové ověřitelnosti informací, skutečně věří ruští motorkáři, nebo je to jejich kočovné rudé divadlo nástrojem oficiální ruské zahraniční propagandy, není podstatné. Podstatné je, že při této jejich osvoboditelské projekci ochotně statují i docela obyčejní, veřejně jinak neangažování lidé, nezřídka se dokonce označující za české “vlastence”. Nic proti dnešním Rusům a projevům nějaké zdravé ruské (ruské, nikoli sovětské) národní hrdosti, dnešní Rusko není 1:1 někdejší Sovětský svaz, světovou ekonomiku nedrancuje rubl, nýbrž dolar; a není to despotické Putinovo Rusko, které provozuje 761 (sedmsetšedesátjedna) oficiálně přiznaných zahraničních vojenských základen, nýbrž lidumilné USA, Rusové jich mají všeho všudy 25. Můžeme se jen dohadovat, na čí popud došlo k odstartování této “tradice” každoročních spanilých jízd, ale pokud to byl někdo, komu záleží na proruských sympatiích u národů bývalé sovětské sféry vlivu, nechť sezná, že okázalou adorací Rudé armády v těchto končinách prokazuje své vlasti medvědí službu. Lež má totiž krátké nohy a rok od roku přibývá počet těcht, kdož ví, že:
- Rudá armáda byla založena židovským bolševikem Leibem Braunsteinem (alias Trockým) jako hlavní nástroj Židy financované Bolševické revoluce, jež vedla k decimaci ruské inteligence a kultury.
- Rudá armáda se skládala převážně z neruských (!) obyvatel asijských teritorií SSSR.
- Během Druhé světové války napáchala nespočet masakrů na civilním obyvatelstvu (Broniki, Nemmersdorf, Metgethen, Treuenbrietzen, Vinnycja, Wusterwitz, Schulzenwalde atd.). Například v Nemmersdorfu byla po počátečním zatlačení rudoarmějců objevena těla žen a dětí přibitá na vratech od statků s rozpáranými břichy a vyvrhnutými vnitřnostmi, jakož i starců s rozdrcenými hlavami, fixovaných k jídelnímu stolu nožem vraženým skrze jazyk.
- Rudá armáda byla jediným vojskem civilizované Evropy, které zřídilo speciální jednotky s úkolem střílet do vlastních ustupujících vojáků. U Němců, ale i spojenců něco nepředstavitelného.
- Rudá armáda programově a hromadně znásilňovala bezbranné ženy a dívky. Americký historik Naimark ve svých pracech bezpečně dokumentuje přes dva miliony (!) obětí znásilnění rudoarmějci.
- Tato vojensky organizovaná horda bestií útočila i na sanitní zařízení (Minsk 28.6.1941), lazarety s nemocnými vypalovala benzínem (Buda), stejně jako na popel spalovala celá města (Osterode, Angersburg, Laeunburg, Demmin).
Podtrženo, sečteno: Rudá armáda byla mocenským nástrojem a je dodnes živoucím symbolem éry sovětského bolševimu se vším, co lidem, které postihl, přinesl: “holodomor”, gulagy, stejně jako miliony okradených, zbídačených a zavražděných.
A Češi? Ti se z euforie „osvobození“ bolševickou armádou ani nestačili vzpamatovat a v roce 48’ už byli bolševiky osvobozeni znovu: od soukromého majetku, od soukromého zemědělství, od svobody slova a pohybu a nakonec, v roce 1968, i od poslední šance na vlastní sebeurčení a státní suverenitu.
Tak zase za rok, vítači!