Jean-Paul Belmondo je mrtev. Odešel další z velikánů nenahraditelné zlaté éry francouzského filmu. Patřil ke generaci umělců znovunadechující se poválečné nekomunistické Evropy naplněné touhou po „normálním“ životě.
Také proto v naprosté většině jeho více či méně kultovních snímků ztvárnil z pohledu dnešní zvrácené doby naprosto „ideálně normální“ postavy: dobře stavěného, bystrého, nebojácného muže, který má rád ženy a když je potřeba, umí dát ránu.
Přestože se podle filmových znalců oficiálně řadí mezi představitele neorebelství a „anarchismu“ 60tých let, Belmondo, stejně jako jeho celoživotní herecký sok a dobrý kamarád Alain Delon, dokázal být elegantním lamačem ženských srdcí bez ubohých, prvoplánových oplzlostí; dokázal bavit a k pláči rozesmát i bez záplavy stupidních vulgarit, bez kterých se posledního čtvrt století obejde sotva který filmařský produkt.
Smutné není, že Bébel, jak mu přezdívali doma ve Francii, odešel. Všichni jednou musí. Smutné je, že s každým odchodem někoho ze „staré školy“ si člověk uvědomí, že s nimi navždy odchází i duch jejich doby. Navždy proto, že tito rekové „zdravé normálnosti“ nemají nástupce.