Přiznám se svému publiku k jedné ze svých ješitných slabostí: Tu a tam, obvykle jednou za měsíc, si sám sebe googlím. Většinou před spaním. Vždy mě totiž polije nebeské blaho – se kterým se krásně usíná –, když vidím, jak tomuto zločinnému Systému piju krev. To se mimo jiné projevuje v nenávistných výlevech „čtvrté moci“, jak si prorežimní novináři v této směšné hře na demokracii říkají. Už o mně psala všemožná žurnalistická esa: feťáci, úchylové, buzeranti a – suverénně nejčastěji – Židé.
Články posledně jmenovaných čtu nejraději. Většinou z nich prýští taková starozákonní nenávist a zbabělá úskočnost, až se text stává vcelku roztomile infantilním a tedy směšným. Což má samozřejmě své minusy, protože chechtat se a současně usínat nelze.
Každopádně mně minulý týden, kdy jsem se naposledy googlil, zamrzelo, že už je delší dobu klid po pěšině. Zcela vážně jsem si říkal: Proboha, co dělám špatně?!
Chmurných myšlenek a výčitek svědomí mě dnes zbavil až Ľubo Huďo, který mi poslal odkaz na relativně čerstvý článek jistého Jána Benčíka, jenž píše pro hlas Sionu na Slovensku alias „Denník N“.
Podle mých informací Benčík sám sice obřezaný není, ale píše, jako by byl. Přinejmenším, co se sveřeposti a komičnosti týče. Obstarožní gój, kterému se až na stáří dostalo smyslu života „lovením nacistů“, ve svém posledním výtvoru postavil dobré dvě třetiny rádoby dehonestačního článku o bývalém poslanci Milanu Mazurekovi na mé maličkosti. Sloh je sice poněkud mdlý, až čtvrtoligový, ale se screenshoty se přední slovenský kombatant „otvorenejšej a tolerantnejšej spoločnosti“ naučil pracovat celkem obstojně.
Dnes se mi bude opět krásně spát.
Toda raba, Jánko!
