U příležitosti včerejšího Svátku zesnulých předků (Ahnenfest/Samhain) uspořádaly sdružené kamarádské spolky v Rakousku pietní akt k uctění památky padlých vojáků obou světových válek.
Válka sama o sobě není nic pěkného, nicméně v zásadě platí, že vojáci umírají proto, aby jejich děti mohly žít. O Druhé světové válce to platí dvojnásob, třebaže zvláště zde je třeba diferencovat. Zatímco vojáci států kapitalisticko-komunistické (!) koalice něvědomky umírali za věčný život fiat money (jin) a diktatury proletariátu (jang), válčily spojené evropské a mimoevropské národy pod německou vlajkou s jediným cílem: porazit bolševismus – mezinárodní, národy hubící jed namíchaný v košer kuchyni.
Jedním z mála dosud žijích svědků tohoto gigantického zápolení je dnes 93letý Herbert Bellschan von Mildenburg, svého času Untersturmführer der Waffen-SS, jenž coby čestný host včerejší akce vystoupil s poutavou přednáškou o svém působení v tomto elitním vojenském sboru, který samotná generalita USA považovala za vojensky nejschopnější a nejobávanější armádu, se kterou se do té doby Spojené státy utkaly. Armádu, do které více než 110.000 Neněmců vstoupilo ze svého vlastního svobodného rozhodnutí. Jen pro úplnost uveďme, že celkový počet vojáků Zbraní SS čítal na svém vrcholu přibližně 910.000 mužů, přičemž narozdíl od branné moci – Wehrmachtu – neexistoval žádný zákon, který by k narukování do Waffen-SS kohokoli nutil. Téměř jeden milion lidí se tak dobrovolně přihlásil ke službě u vojenské elity Německé říše, určené pro zdolávání nejtěžších a nejnebezpečnějších bojových úkolů své doby.
Syn slavné wagnerovské operní pěvkyně Anny von Mildenburg se k Waffen-SS přihlásil jako dobrovolník
ve svých 17 letech. Výcvik nastoupil v červnu 1942 v Trutnově (Trautenau), kde se nacházelo jedno z výcvikových středisek SS. Po jeho úspěšném absolvování byl Herbert přidělen k 6. horské divizi „Sever“ a posléze odvelen na bojiště do Skandinávie. Podrobnosti této části fronty lze vyrozumět z přiložené fotografie jeho vlastnoručně nakreslené mapy.
Kromě poutavého líčení zážitků z bojů proti bolševickým jednotkám mě osobně velmi zaujalo jeho vyprávění o soužití s obyčejnými Finy, se kterými byli němečtí vojáci z logiky věci permanentně ve styku.
„Finové nás vnímali jako ochránce před bolševickou hrozbou. Kam jsme přišli, tam jsme byli civiliním obyvatelstvem s nadšením vítáni. Všude nás přátelsky hostili“, vzpomínal na svůj věk obdivuhodně vitální veterán.
„Obzvláště u Waffen-SS bylo součástí výcviku nejen samotné vojácké řemeslo, jak bylo běžné u všech ostatních velkých armád, nýbrž také etická a morální výchova ve smyslu, jak se to tehdy nazývalo, «positivního světonázoru». V junckerských školách s nejpřísnějšími kritérii výběru byli kadeti konfrontováni s Kantovou filosofií, Schillerovou poesií, v oblasti hudby pak s Mozartem, Wagnerem, Beethovenem.“ Srovnej s dnešním pedagogickým hnojem, hip-hop a „street-dance“ kroužky v českých školních družinách počínaje, ideologickými infusemi multi-kulti a podprahovou adorací sexuálních úchylek konče.
Těm, kdož věří, že do plynové komory o 210 metrech čtverečních lze naráz nacpat 8.000 lidí a že Hitler „pohrdal cizími národy“, budiž připomenuto, že tehdejší německé ozbrojené složky byly zároveň i největší mezinárodní dobrovolnou armádou lidské historie. Do služby se kromě celé řady evropských dobrovolníků, mj. Finů, Švédů, Estonců, Litevců, Lotyšů, Ukrajinců, Rumunů, Slováků a samozřejmě Čechů, hlásili i zástupci turkických a středoasijských etnik. Co se Čechů týče, zdokumentovaný celkový počet bojujících ve Wehrmachtu, Luftwaffe, Kriegsmarine a u Waffen-SS, včetně osob českého původu s říšským občanstvím, činil téměř 60.000 mužů, což je mnohem více, než jich bylo v československých jednotkách bojujících na straně spojenců! Viděli jste někde v ČR nějaký pomník věnovaný těmto vašim předkům?
Setkat se a po více jak čtyřech letech opět neformálně pohovořit s jedním z posledních přímých účastníků boje za Evropu bez srpu, kladiva a Rothschildových půjček zůstane jedním z nejsilnějších momentů mého letošního kalendáře. Když jsme se loučili, uzavřel:
„Já a moji kamarádi jsme nasadili život, aby jste vy mohli žít v lepším světě. Nepodařilo se to. Pamatujte, že kulky už sice nelétají, ale boj neskončil. Teď už je to na vás!“
Jsou výroky, které si člověk pamatuje celý život. Tenhle je jeden z nich.