Kdo byl Emanuel Vajtauer?

Snad redakční kvap, snad technické nedopatření mohou za to, že se do nově vydané knihy Emanuela Vajtauera ČESKÝ MYTHUS nedostala předmluva vydavatele, představující samotného autora, jehož životní cesta snad nemůže být kontroverznější. Následující pojednání představuje bonusový text, který není součástí vytištěné knihy a je dostupný pouze online. 

Emanuel Vajtauer, zřejmě na počátku 20. let.

Dr. Emanuel Štěpán Vajtauer, český novinář, politik, spisovatel, překladatel a publicista, je dnes znám spíše jen odborné veřejnosti, případně těm, kteří se intensivněji zajímají o dějiny Protektorátu Čechy a Morava. Tento jihočeský rodák přitom ve čtyřicátých letech minulého století bezpochyby patřil mezi protektorátní novinářskou elitu: byl mj. šéfredaktorem Večerního Českého slova a  Přítomnosti. Autorsky byl činný i mimo redakci novin.Vydal řadu publikací a knih. Jeho cesta k souznění s německým nacionálním socialismem a Německou říší však rozhodně nebyla přímočará. 

Narodil se roku 1892 v Táboře do rodiny poštovního zřízence. Měl celkem čtrnáct sourozenců. Rodina se přestěhovala do Jindřichova Hradce, kde Vajtauer v roce 1912 složil maturitní zkoušku a hned nato se zapsal jako řádný posluchač filosofické fakulty české university v Praze v oborech filisofie, francouzština a angličtina. Ani ne po roce odjel do Paříže, kde pokračoval ve studiích na prestižní Sorbonně. Ve Francii vydržel sotva rok. Přesouvá se do Štýrského Hradce, kde ho zastihne První světová válka, načež pokračuje dále do Vídně. Pro svůj zdravotní stav – trpěl epileptickými záchvaty a měl jednu nohu kratší – nemusel narukovat do c. k. armády, a tak mohl víceméně volně studovat a cestovat po Evropě. Na jaře 1917 byl v Praze promován na doktora filosofie, ač nepatřil právě k nejlepším a nejpilnějším studentům. 

V soukromí byl spíše málomluvný a uzavřený. Již v mládí psal básně. Ivan Olbracht nazval Vajtauera dobrým „lyrickým básníkem“.[1]V profesním životě naopak vystupoval jako člověk velmi důsledný a sebevědomý. 

Nejpozději s koncem První světové války zastával vyhraněné levicově-marxistické názory. V roce 1920 se zúčastnil sjezdu Kominterny, kde se osobně setkal s V. I. Leninem; v roce 1921 byl jedním ze zakládajících členů KSČ. Kvůli svému komunistickému buřičství měl v Československu problémy se zákonem; byl několikrát zatčen a porůznu vězněn. V prosinci 1923 emigroval do USA, kde přijal místo v chicagském českojazyčném časopise Spravedlnost. Kvůli komunisticko-revolucionářské agitaci byl roku 1924 americkými úřady zatčen a v lednu 1927 ze Spojených států vyhoštěn. Rok 1928 je pro jeho smýšlení zlomovým: po nástupu Klementa Gottwalda do čela KSČ se s internacioniálním socialismem rozchází. Nadále však zůstává socialistou, třebaže stále více národně uvědomělým.

V roce 1931 nastoupil v tehdy největším českém mediálním koncernu Melantrich, jenž byl nejtěsněji spjat s českou národně sociální stranou – od svého založení v r. 1898 do přejmenování v r. 1910 se podnik jmenoval „Tiskařské družstvo Národně sociální strany“. Český národní socialismus měl s tím německým Adolfa Hitlera – jak by se snad někdo pro podobnost názvů mohl domnívat – z hlediska světonázorového obsahu jen pramálo společného. Ideová základna českých národních socialistů byla výrazně odlišná: profilovali se jako parlamentární demokraté, náleželi k tzv. „Pětce“ – jakési quasi-lóži složené z vůdců všech velkých českých demokratických stran, navenek simulujících oposici; jako „strana Hradu“ byli ideově spjati s romantickým „humanismem“ T. G. Masaryka; jejich páteřní agendou byl vyhraněný antiněmecký chauvinismus, jehož symbolem se stal pozdější státní president, otec vyhnání a genocidy sudetských Němců, člen ČSNS a svobodný zednář 33. stupně z „České velké lóže“ Edvard Beneš[2].

A byl to právě Benešův synovec, dr. Jiří Beneš (1898—1966), redaktor a pravá ruka ředitele Melantrichu Jaroslava Šaldy, jenž sepsal jakýsi kodex novinářského profesionalismu, nazvaný „služební instrukce“, který museli všichni členové redakcí Melantrichu, Vajtauera nevyjímaje, podepsat. Vedle většiny obecně ušlechtilých zásad jako „Pište pravdu a nic jiného než pravdu“ či „Nepište polopravdy a dohady“ nacházíme v dokumentu i pasáže, které v kontextu jinak vyzdvihovaného požadavku na absolutní tvůrčí svobodu a pravdomluvnost poctivého novináře vzbuzují otázky. Bod 2. sekce „Zvláštní pokyny“ upomíná: „Hospodářský zájem listu je váš zájem“, v části týkající se osobních pokynů se dočteme „Buďte loyální k podniku a jeho vedení“, na jiném místě zase „Stále zjišťujte, jací lidé kupují naše listy, ať víte, pro koho píšete“.

V květnu 1936 Vajtauer navštívil Španělsko. O několik týdnů později v zemi vypukne občanská válka. Jeho vztah k Sovětskému svazu a komunismu je tou dobou již otevřeně nenávistný. Ačkoli píše o španělském konfliktu opatrně, z jeho textů lze jasně vyčíst sympatie k režimu Francisca Franca, podporovanému nacionálněsocialistickým Německem. V listopadu téhož roku vyráží do Mnichova shlédnout „Antibolševickou výstavu“. Následnou sérii reportážních článků o ní píše Vajtauer v pozoruhodně dvojjazyčném duchu: na jednu stranu projevuje sympatie německému zbrojení, neboť to podle něj jako jediné může postavit pevnou hráz proti Rudé armádě, respektive zabránit rudé vlně zaplavit celý svět, článek však uzavírá názorem, že „Německo zahájilo proti nám politiku otevřeně nepřátelského smýšlení“.[3]Hlásná trouba českého bolševismu, Rudé právo, ho i tak nazývá „Goebbelsem“.[4]Dne 9. sprna 1938 dokonce v Českém slově začíná úvodník až křečovitě zostra: „Hákový kříž usiluje jako kdysi Napoleon o světovou nadvládu.“ – Tón vycházející z vnitřního přesvědčení, anebo jej za předchozí latentní náznaky sympatií k Hitlerově režimu představení klepli přes prsty firemní doktrínou? Kdo ví. Jisté je, že toho, „jací lidé kupují naše listy“, respektive „pro koho píše“ si byl Vajtauer dobře vědom. Nezapomínejme, že celospolečenská nálada v zemi byla v roce 1938 v důsledku eskalace sudetoněmecko-českého konfliktu a masivní prozápadní němcobijecké propagandy vypjatě protiněmecká. Čtenářská obec Melantrichu z logiky věci obzvlášť. Ostatně i Vajtauerův biograf, nerealisovaný protiněmecký odbojář a do roku 1990 v kanadském exilu žijící historik Bořivoj Čelovský[5]ve své knize[6], z níž autor této předmluvy také čerpal, soudí, že Vajtauerovo „psaní před Mnichovem nepocházelo z přesvědčení, nýbrž bylo chladnou odpovědí na situaci, ve které se nacházel.“Ač je Čelovského práce mimo nesporné množství kvalitně zpracovaných faktů napsaná dosti emotivně až bulvárně, a autor téměř na každé stránce osciluje mezi nevědeckým moralismem a mravokárným pathosem, nelze s tímto závěrem než souhlasit. Nechtěl-li sociálně smýšlející český vlastenec pozdních třicátých let 20. století spáchat zejména profesní, ale i společenskou sebevraždu, nebylo pro něj v Československu jiného útočiště, než právě ve vodách českého národního socialismu, poněkud nešťastně stavějícím od svého zrodu nikoli na zdravě sebevědomé české národní hrdosti, nýbrž v převážné míře na úzkoprsém samoúčelném antiněmectví.

Po uzavření Mnichovské dohody tento myšlenkový korset z Vajtauera jakoby rázem spadl, načež píše otevřeně a s nadšením o soužití s Německou říší. Hitler přichází s novou vírou v mír“, píše v jednom ze svých pomnichovských úvodníků, a pokračuje: „Velké Německo, uskutečněné bez války, odvděčuje se světu tím, že začíná věřit ve větší sílu myšlenky než meče.“ Ani k Mussolinimu neskrýval své sympatie. Vyjadřoval mu obdiv za to, že „ze slabého středomořského státu, vykořisťovaného západními financemi, učinili [duceho fašisté] hrdé a mocné impérium.“ K padesátým narozeninám německého Vůdce napsal: Hitler si získává srdce našeho národa a celé lidské budoucnosti“.

Po zřízení Protektorátu se zúčastnil několika novinářských zájezdů do Německa a jím obsazených území. V březnu 1941 začal řídit Večerní České slovo. Na podzim roku 1942 začíná z iniciativy Emanuela Moravce znovu vycházet časopis Přítomnost, založený chráněncem T. G. Masaryka, antinacistou a antikomunistou v jedné osobě, Ferdinandem Peroutkou. Šéfredaktorem časopisu se stává doktor Vajtauer, jenž se i autorsky realisuje až do konce války právě zde. 

Do této éry spadá též vydání jeho knihy Český mythus – co nám lhaly dějiny, která nyní, po 76 letech, vychází v zásadně přepracované podobě. Vydavatel text doplnil o více než 170 poznámek pod čarou. A to z toho důvodu, že autor knihy, zejména v její první polovině, zmiňuje neobyčejné množství postav evropských dějin. Jejich stručné představení pomocí poznámkového aparátu umožňuje čtenáři rychlé získání doplňujících informací nezbytných k pochopení textu. Při jejich vytváření čerpal autor převážně z veřejně dostupných pramenů: české a německé wikipedie, digitalisovaných německých a českých archivů, z encyklopedie Brockhaus z doby před Druhou světovou válkou a Ottova naučného slovníku. Poznámky vydavatele jsou označeny značkou „- p.v.“, poznámky bez tohoto označení jsou poznámkami autora.

Čtenář se v knize dozví, 

  • že původ a vznik českého národa není vědecky nijak doložen a stojí toliko na pověstech a bájích;
  • že německá kolonisace zvětšila teritorium Čechů a zvýšila jejich kvalitu života;
  • proč čeští králové a páni, kteří potřebovali zúrodnit zem a založit nová města, tak neučinili prostřednictvím vlastních lidí, ale pozvali Němce;
  • že Moskvan a Polák je východní Balt nebo poloviční Tatar, jižní Slované poloviční Turci, kdežto Češi jsou upředeni z biologických vláken českých a německých;
  • že je historicky prokázáno, že čím více bylo v českých zemích Němců, tím více se českému národu dařilo a naopak;
  • že 16. století bylo stoletím velkého přátelství Čechů a Němců, protože většina českého národa byla, stejně jako Němci, protiřímsky založena;
  • čím to je, že Češi jsou mezi „slovanskými národy“ tím nejpořádnějším a nejčistotnějším.

Leckterým dnešním Čechům mohou shora uvedené závěry připadat provokativní. Dost možná se mezi námi najdou i tací, kteří se jich zaleknou a předkládané dílo dr. Emanuela Vajtauera dopředu odmítnou, aniž by se seznámili s vědecky podloženými fakty, o které autor své vývody opírá. Četba tohoto svižného průřezu společnou historií Němců a Čechů posledních tisíc let vyžaduje jistou míru odvahy nepředpojatě se vypořádat s neobvyklými historickými informacemi. Ba co víc: vyvodit z jejich získání odpovídající důsledky. A jako příklad člověka, který se ve světle získávání nových poznatků nezdráhal radikálně přehodnocovat své postoje, může do jisté míry posloužit právě osoba samotného autora.

Pavel Kamas
Brno, leden 2019

 

Knihu lze zakoupit zde https://eshop.nassmer.cz/cesky-mythus


[1]Předmluva Ivana Olbrachta k Vajtauerově knize Ostrov slzí, 1928.

[2]Jacobi, Walter: Golem… metla Čechů, guidemedia etc, Brno 2018, ISBN 978-80-88021-12-4.

[3]„Protibolševická výstava v Mnichově – výstava strachu před komunismem“A-Zet, 18., 19., 20. 11. 1936.

[4]Rudé právo, 14. 10. a 4. 12. 1936.

[5]Bořivoj Čelovský (1923—2008) byl během svého působení v Kanadě členem týmu poradců kanadského premiéra Pierra Trudeaua(1919—2000); v této funkci spolunavrhl nový kanadský imigrační zákon, ve své době nejliberálnější na světě. Za Trudeauovy vlády v roce 1982 kanadský parlament schválil tzv. „Kanadskou chartu práv a svobod“ (Canadian Charter of Rights and Freedoms), vnížje kromě jiného zakotvena „ochrana multikulturalismu v Kanadě“. 

[6]Čelovský, Bořivoj: Strážce nové evropy, Nakladatelství Tilia, Šenov u Ostravy 2002.